Mlýn
Obilný mlýn představoval jedno z prvních technicky pokročilejších zařízení ve vesnicích a městech již od středověku. Primární funkcí mlýnského provozu zpravidla bývalo zpracování obilí na mouku, což souviselo s nezastupitelnou rolí obilných produktů ve stravě obyvatelstva, přetrvávající v zásadě dodnes. Tradovalo se, že nejchutnější a nejzdravější je chléb pečený ze dvou druhů mouky – šrotované a mlýnské. Význam mlýna pro venkovskou i městskou společnost byl nenahraditelný, ačkoliv se ještě na počátku 20. století v některých vesnických domácnostech používala ruční nebo nožní mlecí zařízení – tzv. žerna.
Areál vodního mlýna nejen vytvářel specifický stavební prvek v kulturní krajině, ale především reprezentoval důležitou hospodářskou jednotku, což se odráželo i v sociálním statusu jeho majitele v hierarchii místní komunity. Mlynářské řemeslo mívalo výsadní postavení, ne náhodou se zřizovateli a provozovateli mlýnů stávali také čelní představitelé obcí vykonávající nižší soudní pravomoc – fojtové či rychtáři. Vrchnostenské mlýny se rovněž často pronajímaly a prodávaly. Poddanští mlynáři museli vykonávat stanovené povinnosti, ať už se jednalo o chov panských vepřů krmených zbytky smetenými ve mlýně, nebo o provádění speciálních tesařských a sekernických prací. Přírodní podmínky konkrétní oblasti určovaly, zda byl mlýn postaven na tzv. stálé nebo nestálé vodě. Tuto skutečnost zohledňovala i berní pravidla. Tak například v 18. století mělo být podle tereziánského katastru vybíráno z mlýna na stálé vodě 12 zlatých, kdežto na nestálé vodě jen polovina z této částky. Vrchnost se snažila vydržovat hlavně mlýny, jež zpracovávaly zemědělskou produkci z panských dvorů.
V jedné z nejznámějších středověkých právních knih – Saském zrcadle (Sachsenspiegel) – byl mlýn stejně jako kostel označen za místo pokoje a míru. Společně s kostelem a mlýnem bývá v iluminovaných rukopisech znázorněn také pluh coby mírový nástroj. Když Eike von Repgow mezi lety 1220–1235 sepisoval Saské zrcadlo, zanesl do paragrafu 59 odstavce 4 druhé knihy zemského práva následující nařízení, jež se udrželo jako lidové rčení dodnes: „Wer zuerst zu Mühle kommt, der soll auch zuerst mahlen,“ tedy obvykle ve zkrácené verzi a přeneseném významu: „Kdo dřív přijde, ten dřív mele.“